Úvod

Antisionismus v Československu 1945 – 1989

S antisemitismem se můžeme potkat už ve starověku. Už staré Řeky a Římany, reprezentující tehdejší civilizovanou společnost, iritovala odlišnost a jinakost Židů, kteří se odmítali přizpůsobit tehdejším dominantním kulturním formám. Tato nedůvěra se jen prohloubila poté, co většina impéria přijala křesťanství, a kulturně definovaný antisemitismus tak dostal náboženský rozměr. Podezřívavost, obavy a nenávist pak provázely vztah většinové evropské společnosti vůči židovským komunitám po celý středověk i značnou část novověku. V moderní době dostal tento nábožensky motivovaný antijudaismus rozměr rasový a nacionální. V českém prostředí se tyto formy antisemitismu nejvíce projevily v tzv. hilsneriádě na konci 19. století, ve které byl Leopold Hilsner obviněn z rituální vraždy a na základě tohoto obvinění i odsouzen (viz. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10430569618-zlocin-v-polne/9555-hilsneriada-v-hodine/). Rasově motivovaný antisemitismus nakonec vyústil v holocaust, který s přispěním řady místních kolaborantů organizoval nacistický režim na území, které ovládal. Pro Československo, tak jako pro jiné evropské země, to znamenalo zničení naprosté většiny židovské populace. Z celkem 345 000 československých obětí druhé světové války, které šly na vrub nacistům, bylo 270 – 280 000 občanů židovského původu. V Československu tak po válce zůstal jen zlomek původní židovské menšiny, který se v důsledku emigrace neustále zmenšoval.

Holocaust se stal mezníkem v dějinách Evropy i celého světa a znamenal obrat v nazírání na antisemitismus, který byl jeho základním předpokladem. Zastávat antisemitské názory se stalo ve slušné společnosti diskvalifikující. Antisemitismus ovšem nezmizel, některé jeho prvky přežívaly a přežívají i nadále. Aktuální definici antisemitismu, zohledňující jak jeho historické kořeny, tak aktuální tendence najdeme na webových stránkách Muzea holocaustu ve Washingtonu. Tato antologie ukazuje jeho podoby v Československu v poválečném období a v době komunistického režimu v letech 1945 – 1989.

Česká společnost se tradičně považuje za ne-nacionalistickou a tolerantní vůči minoritám. Odvolává se přitom na tradice první republiky, například na přijímání německých antifašistů prchajících před nástupem nacismu. Ovšem právě tento případ ukazuje, jak je podobné uvažování ošidné. Nedávné historické výzkumy ukázaly, že Československo bylo od druhé poloviny třicátých let velmi „nejistým útočištěm“ (Čapková, Kateřina – Frankl, Michal: Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem 1933 – 1938, Praha 2008). Podobně bychom mohli poukázat i na problematické postavení kočujících Romů (a Romů obecně), kteří měli oficiální status občanů „druhé kategorie“, a především na krátké období druhé republiky, které dosud skryté nedemokratické prvky odhalilo. Následná německá okupace vedla k tomu, že se národní příběh opět soustředil na utrpení Čechů a téma participace Čechů na židovském a romském holocaustu z něj naopak bylo vytěsněno. Při formování jakýchkoli společenských postojů přitom nesmíme zapomínat na roli státu, který silou svých institucí, především skrze státem ovládaná média, dokáže mínění společnosti silně ovlivňovat.  

Antisemitismus je jednou z tradičních forem xenofobie, zdánlivě již oslabenou a ve srovnání s jinými xenofobními postoji (anticiganismus, islamofobie) nepříliš rozšířenou. Soudobé sociologické průzkumy naznačují, že nenávist vůči Židům je relativně menší než nenávist vůči Romům či aktuálně vůči muslimům (Centrum pro výzkum veřejného mínění SA AVČR, 2015). Přesto však není na místě tento fenomén podceňovat, už jen proto, že radikální skupiny, které tyto xenofobní postoje rozšiřují a dynamizují, je často integrují do jednoho „koše“ a na aktuálně se objevující podoby xenofobie (například protiromské pochody v roce 2011 či antiislámská hysterie v roce 2015) „roubují“ její starší a „tradičnější“ podoby a vlastně vzory. Poznání mnohostranných podob antisemitismu tak otevírá možnost porozumět i jiným, aktuálnějším a rozšířenějším projevům xenofobie.

Téma antisemitismu také bývá často redukováno, a to hned dvojnásobně. Především je často považováno za problém „těch druhých“, Němců (zodpovědnost za holocaust) a Francouzů (útoky proti synagogám v 21. století), případně Poláků, Ukrajinců a dalších východoevropských národů (válečná traumata a s nimi spojená spoluzodpovědnost za holocaust). Čechů jako by se to vlastně ani netýkalo. Druhá výrazná redukce souvisí se  „zařazením“ antisemitismu do první poloviny 20. století. Jakoby se problém protižidovských předsudků vyřešil s odhalením nacistických zločinů, po nichž už žádný soudný člověk takové postoje přeci nemůže zastávat. V centru naší pozornosti stojí komunistický antisemitismus, který se často maskoval za „antisionismus“.

Předkládaná antologie tak není jen materiálovým příspěvkem k již už dost široké paletě témat soudobých dějin, ale nabízí možnosti, jak v širší historické perspektivě tematizovat otázku existence xenofobie, především v její státní, oficiální podobě. Reflektuje hlavně řadu „nenápadných“ státních politik, které obsahovaly nepřípustné příměsi rasové nebo kulturní xenofobie, a mediální produkci, která tyto státní politiky popularizovala a propagovala. V mnoha ohledech doplňuje projekt Naši nebo cizí?, který řeší podobná témata, především ve vztahu k první polovině 20. století.

Vybrali jsme několik témat, která rozhodně námět nevyčerpávají, spíše představují několik sond do problematiky. Krátce se pokusíme o klasifikaci antisemitismu v Československu a soustředit se budeme i na stalinský antisemitismus vrcholící procesem proti „spikleneckému centru“ Rudolfa Slánského. Hlavní pozornost však věnujeme méně známým otázkám „antisionismu“ šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, který již měl jiné formy a podoby. U každého z těchto témat najde uživatel úvodní text vysvětlující důvody pro výběr tohoto tématu a didaktické příležitosti, které téma nabízí. Hlavní důraz je však kladen na konkrétní materiály, ať už je představují karikatury, osobní vzpomínky, dokumenty úřední provenience nebo televizní reportáže. Každý z těchto materiálů je využitelný jako samostatný výukový objekt v hodinách občanské výchovy, dějepisu, případně osobní a sociální výchovy, multikulturní či etické výchovy, ovšem produktivnější je jejich kombinace, tak jak ji nabízí jednotlivé náměty.

<