Vystěhovalectví židovské komunity 1945 – 1950

Charakteristika

Tento námět přibližuje žákům rozdíl mezi migrací obyvatelstva v demokratickém systému a emigrací (vystěhovalectvím) z nedemokratického Československa. Zároveň poukazuje na změnu postoje vlády ČSR k otázce emigrace židů do Izraele po roce 1948 a nastiňuje příčiny, které židovskou komunitu nutily k odchodu z vlasti.

Cíle

• žák se dokáže orientovat v termínech: migrace, emigrace, vystěhovalectví, reemigrace, suverénní x nesuverénní stát, perzekuce
• žák chápe rozdíl mezi různými formami migrace
• žák dokáže definovat příčiny, které jedince nutí opouštět domov a vycestovat za novým životem do exilu

Komentář

S emigrací židovských občanů z ČSR se setkáváme bezprostředně po druhé světové válce. Mezi příčiny první vystěhovalecké vlny se uvádí poválečný antisemitismus projevující se neochotou až nevraživostí vůči navrátivším Židům na základě jejich požadavku o vrácení věcí, které si u nežidovského obyvatelstva během války uschovali, dále skutečnost, jak se jednotlivec po návratu integroval do společnosti, a fakt, jak se vyrovnal se svojí existencí v koncentračním / pracovním / vyhlazovacím táboře, či zda se konfrontoval s otázkou, proč přežil právě on. Svůj význam měla i proměna politické atmosféry a nástup etnicky orientovaného občanství, které bylo vůči menšinám nepřátelské. Velkou roli sehrála také skutečnost, zda jednotlivec přežil sám anebo s částí své rodiny.

V rámci této první vystěhovalecké vlny Židé zatím svobodně směřovali do západních zemí. Se zvýšenou mírou emigrace do Palestiny, anglického mandátního území, se v tomto období setkáváme až od listopadu 1947, kdy OSN rozhodla o rozdělení Palestiny na židovskou a arabskou část.

Je možné konstatovat, že mezi roky 1945 – 1948 se suverénní čsl. vláda stavěla k otázce emigrace benevolentně a nečinila jí větší překážky, židovské vystěhovalectví bylo příznivé posuzováno i proto, že přispívalo k etnické homogenizaci země. Její postoj vycházel z kladných prvorepublikových vztahů s židovskou enklávou na Blízkém východě a později také z kladného vztahu státu Izrael s novým „politickým partnerem“ –  se Sovětským svazem.   

Oproti první vystěhovalecké fázi, která byla převážně dobrovolná, měla emigrace od roku 1948 víceméně politický ráz a byla motivována především kampaní proti sionismu, která v ČSR vrcholila v politických procesech 50. let, kdy se legální možnost vystěhovalectví a otevřené projevování víry staly utopií a emigranty čekala perzekuce a ústrky ze strany státních orgánů a ovšem také obecně nesouhlasem s novými politickými poměry. Celkový počet Židů, kteří v letech 1945 – 1950 opustili ČSR, se odhaduje na 19 tisíc osob, přitom cca 4 tisíce osob o emigraci nadále reálně uvažovalo. Tyto osoby ale stát nehodlal pustit jen tak a za odchod si nechával zaplatit: „Rozdílnost mezi výši poplatků stanovenou zákonem a skutečně zaplacenou částkou byl enormní: průměrně československý občan za pas do Izraele zaplatil 1060 Kčs, jako nejvyšší poplatek byla udána částka 2 tisíce Kčs. Výjimkou ovšem nebylo kupříkladu 50 tisíc Kčs za jeden jediný pas“ (viz Židé v Čechách 2, Praha 2007, s. 102).

Povolování a nepovolování vycestování se tedy v tomto období stalo pro židovské občany hrou na kočku a myš. V podstatě se jednalo ze strany státu o techniku uvolňování v drobnostech, které ho nijak neohrozily, tak, aby mohl nerušeně hájit svoji zásadní linii.  Také v tomto období hrála svou roli snaha úřadů po etnickém „zjednodušení“ poměrů v republice.

V 50. letech bylo vycestování z ČSR povolované převážně jen ekonomicky neperspektivnímu obyvatelstvu (penzisti, invalidi, sociální případy, starší vdovci/vdovy). I tyto osoby však byly podrobeny ekonomické lustraci ze strany státu. Přes hranice neměl unikat majetek (kdo tzv. výjezdní doložku dostal, mohl z ČSR odvézt max. 100 kg věcí – nábytek, oblečení…)  Ministerstvo vnitra doporučilo, „aby se z ČSR nestěhovali občané, kteří zde mají majetek, který se zpravidla po přestěhování snaží získat do ciziny“. Ministerstvo však záhy alibisticky dodalo, že individuální počet osob by výjezdní doložku získat měl: „Pokud je zamítnutí třeba v případech návštěvy dcery u těžce nemocné matky, vyvolává to šíření nespokojenosti“. V srpnu 1952 tak bylo vyhověno osmi žadatelům o vystěhování z celkového počtu 464 osob. (Židé v Čechách 2, Praha 2007, s. 103), můžeme tak mluvit o faktickém zablokování možnosti emigrace.

Náměty do výuky

Využíváme pracovního listu 2. V první fázi se žáci mají orientovat v pojmech migrace, emigrace, reemigrace. Druhá úloha je vyloženě interpretativní. Nelze stanovit jednoznačně správné odpovědi, úloha umožňuje více „správných“ řešení. Vhodnost odpovědí závisí na schopnosti žáků zdůvodnit své rozhodnutí. V dalších úlohách se zaměřujeme na konkrétní historickou událost: proměny emigrace osob židovského původu do Izraele a především proměny postoje státu vůči této migraci. Na konkrétním historickém příkladu demonstrujeme význam státních politik pro regulaci migrace. Závěry získané touto analýzou můžeme aktualizovat na současnou situaci: jaké nástroje má stát dnes? Jaká je dnes situace s migrací v Evropě a v České republice? Může demokratický stát používat stejné nástroje regulující migraci jako stát totalitní?